Sebastian Junger: Válka

Jeden rok války v Afghánistánu

Autor je americký novinář, který v roce 1997 zdokumentoval ve svém bestselleru „The Perfect Storm“ (česky vydáno jako „Dokonalá bouře“) zmizení rybářské lodi za stoleté bouře. Později se dočkal filmového zpracování s Georgem Clooneyem v hlavní roli. V jeho nové knize jde o nejextrémnější situaci, ve které se člověk může ocitnout - o válku.

Jungerovi nešlo při jeho novinářském pátrání o Afghánistán, ani o politiku; vojáci, se kterými se setkával, nikdy nemluvili o politických tématech, která jsou v pozadí této války. „Chtěl jsem vědět něco jiného,“ říká Junger, „chtěl jsem vědět, co to dnes znamená, být vojákem.“

Jsou to jednoduché otázky, kterými se Sebastian Junger zabývá, jednoduché otázky o lidech, kteří se dostali do extrémní situace. Co třeba dělají muži na potápějící se lodi? Drží se za ruce? Podávají si mezi sebou láhev whisky? Pláčou? Co z nich dělá odvážlivce? Co je dokáže zlomit?

V knize „War“ si Junger opět pokládá tyto jednoduché otázky: čím fascinuje válka mladé muže? Jak válka změní člověka, který právě vyšel ze střední školy? Proč se někteří chovají jako čestní muži a jiní jako darebáci? Sebastian Junger se od roku 2007 do roku 2008 pohyboval řadu měsíců s vojáky americké výsadkářské jednotky v afghánském údolí Korengal, které se považuje za jednu z nejnebezpečnějších frontových oblastí v boji s Talibánem. Spolu s fotografem Tomem Hetheringtonem doprovázeli vojáky na hlídkách a v zákopech. Zažil zde abstraktní válku – většina vojáků nikdy nepohlédla svým nepřátelům do očí. Všechno viděli jenom z dálky.

Své dojmy popsal v rozhovoru pro německý časopis Stern.

Pane Jungere, tvrdíte, že muži v nebezpečných situacích hodně prozrazují o sobě a o stavu lidstva. V knize „War“ například vyprávíte o jednom rituálu – když má někdo z mužů narozeniny, musí projít špalírem stojících kamarádů a každý ho silně uhodí – co nám to má o nich prozradit?
Tak jako mnoho jiného to má něco společného s náklonností. Vojáci mi řekli: čím víc máte někoho rád, tím silněji ho praštíte. Někteří z nich potom vypadali v obličeji, jako by je někdo mučil. Vojáci tomuto rituálu říkali „blood in, blood out“ podle filmu, který jeden z těch mužů viděl.

To není zrovna snadno pochopitelný způsob projevování náklonnosti.
Ano, souhlasím.

Jak na to ti vojáci přišli?
Válka má svou vlastní řeč a vyvolává specifické chování. To, co člověk slyší a vidí, neodpovídá vždy tomu, jak je to skutečně míněno. Například ta záležitost s matkami. Vojáci neustále dělají vtipy a neslušné průpovídky o matkách. Jeden voják sáhne druhému na zadek a řekne: „Mám pocit, jako bych sahal na prdel tvé matky.“

V normálním životě by to ale byl důvod k naštvání.
Chtějí tím říct: dokonce i když budeš urážet mou matku, tak tě nezabiju. A když tě kvůli tomu nezabiju, tak víš, že jsem připraven tě chránit a za tebe zemřít.

To zní dost pateticky a glorifikuje to válku, podobně jako to dělal Hemingway.
Popisuji takové situace, protože jsem je zažil. To není žádný Hollywood, není to román, je to skutečný svět vojáků.

V jedné pasáži se ptáte vojáka, který zachránil svého kamaráda před smrtí, jestli váhal, když to dělal. On odpovídá: „Ne. On by to pro mě také udělal.“ Proč ve chvíli nebezpečí reaguje voják tak odvážně a nesobecky?
Oni chtějí raději zemřít sami, než aby byli zodpovědní za smrt svého bratra. Všichni se tam mezi sebou oslovují jako bratři.

Naše společnost funguje vlastně úplně obráceně – náš život se vyznačuje sobectvím. Proč válka u člověka najednou mění jeho sociální chování?
Kdyby ve válce dělal každý, co se mu zachce, nikdo by nepřežil. V bitvě si člověk uvědomí něco, co je současně poutavé, intenzivní a matoucí. Ti muži si vyvinou tak silnou vzájemnou soudržnost, že jsou ochotni postavit bezpečnost jednotky nad svou vlastní. Riskují svůj život pro ostatní. Nakonec má odvaha vždy něco společného s láskou.

S láskou?
Ano, odvaha je láska.

Válku a lásku si spojuje dohromady jen málo lidí. Jak jste na to přišel?
Nedal jsem své knize žádnou lineární, konvenční strukturu a místo toho jsem psal o třech tématech – strach, zabíjení a láska, protože podle mne se z toho všeho skládá odvaha. Muži se stávají odvážnými a dokonce páchají násilnosti, protože jejich láska zvítězila nad strachem.

Měl jste někdy během vašeho pobytu v údolí Korengal stejné pocity jako vojáci?
Ano. Zabíjení se dá tolerovat jen tehdy, když to děláte pro někoho jiného. Podle bible je přece zakázáno zabít člověka. To vyvolává u mnoha lidí konflikty svědomí. Co se stane s mou duší a tak podobně. Ale když tím zachráníš život někomu jinému, koho máš rád, tak tě to od všech konfliktů svědomí osvobodí. Toto kamarádství, tato láska, která se dá ve válce objevit, je východiskem pro všechno ostatní.

Jsou to právě tyhle extrémní pocity, které musí vojáci zvládnout po svém návratu domů? Tam přece tuto soudržnost nenacházejí.
To má ve skutečnosti pro vojáky zničující důsledky. Jeden z těch chlapců mi řekl: „Lidé doma si myslí, že po skončení naší vojenské služby tak moc pijeme proto, že jsme toho prožili tolik ošklivého. Ale to není pravda. Pijeme, protože postrádáme všechny ty dobré věci odtamtud.“

Přitom popisujete údolí Korengal jako opak ráje, kde je v létě až 40 stupňů nad nulou a v zimě tam řádí sněhové bouře, kde vojáci mají jen zřídka teplé jídlo, mohou se sprchovat nejvýš jednou týdně, spalují své fekálie, zažívají dny nesnesitelné nudy, ale často odolávají až 13 bojovým střetnutím v jediném dni – něco takového se přece nedá postrádat.
Po několika měsících jsem pochopil, že tohle místo se pro vojáky přesto stalo tím nejdůležitějším na světě, protože zde nacházejí určitý druh údělu a poslání, který doposud neznali a je možné, že už ho nikdy takto nezažijí.

Co se stalo s Brendanem O´Byrnem, hlavní postavou vaší knihy? Z těch asi třiceti vojáků, se kterými jste tam působil, byl jedním z mála těch, kdo armádu opustili.
Musel z ní odejít, protože trpěl posttraumatickým syndromem, stal se z něj alkoholik. Jednou v noci stál před mým bytem na Manhattanu a byl opilý. Pomohl jsem mu absolvovat odvykací léčbu. Přitom jsme se spřátelili. Před nedávnem byl zase u mě na večeři. Byli tam také další moji přátelé a jedna žena se ho zeptala: „Chybí vám něco z války?“ Podíval se na ni beze stopy ironie a řekl: „Ano, skoro všechno.“

Ale když jsou vojáci na frontě, nechybí jim přitom domov? A co studené pivo? Jejich ženy? Večer s přáteli při baseballu?
Přirozeně. Často o tom mluví. Ale když přijedou domů, cítí to všechno úplně jinak. To je to, z čeho se mohou zbláznit – unikli peklu a najednou zjišťují, že se doma necítí tak dobře, jako tam, kde byli předtím. A oni si musí najednou uvědomit, že jejich vztahy s přáteli a s rodinou nejsou tak pevné a trvalé, jak si mysleli. Ve válce jsi důležitý pro všechny ostatní a všichni ostatní jsou důležití pro tebe. Na frontě je vůbec všechno důležité, každé rozhodnutí, a i když třeba vypadá úplně banálně, může znamenat život nebo smrt. V normálním životě tomu tak není.

Při vší té romantice, kamarádství a hrdinství – vy jste zažil také hrůzy války. Kolik vojáků jste viděl zemřít?
Několik, celkově do opuštění tohoto předsunutého postavení před dvěma roky zahynulo v údolí Korengal kolem 50 vojáků. Zažil jsem, jak mladý muž, se kterým jsem právě pil kávu, byl zasažen do krku nebo do hlavy. Viděl jsem hrozně umírat zdravotníka Juana Restrepa potom, co mu několik kulek rozervalo obličej. Silně krvácel, ztratil vědomí a nebylo nikoho, kdo by mu mohl pomoci. Chlapci měli Restrepa hodně rádi, jeho smrt je na několik dní paralyzovala. Rozhodli se toto předsunuté postavení pojmenovat po něm.

Proč se vůbec všichni tito mladí muži vydávají dobrovolně do války?
Válka byla pro mladé muže vždycky přitažlivá, v tom se můžeme vrátit až k obléhání Tróje. Válka přece byla vždy zkouškou mužnosti, krokem do života dospělých. Jsou někteří, kdo říkají, že šli do této války kvůli útokům na WTC. Ale to jsou vnější důvody, ty osobní jsou pro ně důležitější – chtějí rozumět sami sobě.

V knize se ovšem vyskytuje mnoho pasáží, kde vojáci člověku připadají jako by byli v rauši. To je jako crack, říká jeden mladý voják se širokým úšklebkem potom, co právě vedle něj dopadl granát: „Žádný lepší pocit už nemůžeš zažít.“ Není válka nakonec pro tyto vojáky přece jen drogou?
Kdybyste jen toužil po zvýšení adrenalinu, mohl byste také skočit z mostu na lanu bungee jumping. Oni hledají něco složitějšího, je to touha po nějakém vztahu a po důležitosti. To je jejich droga.

Válku a chování vojáků stále popisujete slovy jako láska nebo touha. To jsou na takovou hroznou věc velice romantická slova. Neztratil jste někdy svůj novinářský odstup?
Chtěl jsem být jejich součástí, neboť jenom tak jsem mohl skutečně pochopit, co to znamená, být dnes vojákem ve válce. Nechtěl jsem jenom pozorovat, chtěl jsem to prožít. Přesto jsem zůstal novinářem, ačkoliv kvůli tomu už nemohu být samozřejmě úplně objektivní.

Často mluvíte o vojácích s něžností, s jakou mluví otcové o svých synech.
To je možné. Je mi 48 let a zažil jsem už víc válek. Mám víc zkušeností než většina z nich a přesto nemohu všechno pochopit. Jak se to potom může podařit někomu, komu je teprve 19 let?

Měl jste s sebou videokameru a z vašich zážitků jste společně s fotografem Tomem Hetheringtonem zhotovovali dokumentaci. Jak se tím vaše práce změnila?
Určitým způsobem to moji práci usnadnilo. Kamera byla pro mne něco jako moje dítě. Musel jsem na ni dávat pozor. Když jsem se jednou dostal do přestřelky a neměl jsem ji u sebe, byla moje vlastní bezpečnost tím jediným, o čem jsem mohl přemýšlet. Už jsem neměl žádný další úkol. Ta kamera mi ubírala spoustu strachu.

Na jedné motorizované hlídce jste byl téměř zabit, když pod obrněným terénním autem, ve kterém jste seděl, vybuchla bomba. Nepřemýšlel jste pak o tom, že to celé skončíte?
Ne. Strach je zatraceně složité téma. Ten nejhorší strach přichází, když se nic neděje, když se čeká na další den a kdy si člověk představuje, co by se mohlo stát. Pak se strach vkrádá nejprve do hlavy a potom do celého těla, až ke špičkám prstů na nohou. Když došlo k události s tou bombou, byl jsem naopak úplně klidný, protože jsem přece musel něco dělat. A později, když jsem ležel na posteli a chtěl jsem si prohlédnout záznam na své videokameře, najednou mě přepadl strach a já jsem nebyl schopen se na ty záběry podívat. Už jsem neměl v sobě žádnou sílu, abych se mohl proti tomu strachu bránit.

Jaké to pro vás bylo, když jste byl zase doma? Trpěl jste posttraumatickým syndromem?
Každou noc jsem se ve snech vracel do údolí. Psaní té knihy mě naprosto strhlo. Ještě dnes se musím hodně přemáhat, abych si prohlédl obrázky z té nehody s bombou.

Znali vás vojáci? Četl někdo z nich vaši knihu „Perfect Storm“ nebo viděl ten film?
Mnoha těm vojákům je kolem 20 let, byli dětmi, když ta kniha vyšla. Bylo jim to úplně šumafuk. Pro ně bylo tisíckrát důležitější, že jsem spolumajitelem jednoho baru v New Yorku, „Half King“.

Udržujete s vojáky ještě kontakt?
Ano, téměř se všemi, často přes e-mail.

A co ti vojáci teď říkají vaší knize „War“?
Každému jsem poslal jeden výtisk. Líbí se jim, skutečně se jim líbí. A co víc – dostávám spoustu e-mailů a dopisů od manželek a přítelkyň, ve kterých mi říkají: „Děkuji za tu knihu, teprve teď chápu, proč je takový, jaký teď je. Se mnou o tom nemluví, ale díky vaší knize jsem ho pochopila.“ To těmto ženám v jejich vztahu hodně pomáhá.

Mnoho rodičů a partnerek těchto vojáků je přesto zoufalých, co z těchto chlapců bude, jaký život jim ještě zbývá. Máte pro ně na to odpověď?
Skutečně bych si to přál vědět. V tom se cítím bezmocný stejně jako ostatní.

Jsou tito muži beznadějně ztraceni pro společnost?
Snad nejde o to, co s těmito mládenci není v pořádku, ale o to, co je v nepořádku v naší společnosti. Proč jim nedokážeme dát to, co potřebují? Možná to není v těch vojácích, že se cítí lépe ve válce než zde.

Co vám po všech těchto zážitcích zbývá? Čím je nakonec pro vás válka?
Válka je většinou špinavá, odporná záležitost.

Měla by se přesto vést válka, aby se zabránilo nějaké horší válce?
Domnívám se, a dokonce si to myslím – ano, musí. Byl jsem začátkem 90. let v Bosně, když tam válka zastavila genocidu. Ale říkat, co přesně je válka, je to stejné, jako bychom chtěli hledat definitivní odpověď na to, co je to láska.

Vyšlo 29. června 2012

 Zpět na Knihy Omnibooks